Vzhlížím k lepším zítřkům
Nedávno jsem psal o změnách názorů, poslední dobou velmi četných. Dnes bych rád navázal. Po delší době psát opět otevřeně a ne jenom plácat lehkomyslně slova ve stylu "aby to bylo". Opět po delší době se pokusím otevřít pomyslné okénko do duše a pokusit se vystavit, či nastínit aktuální obraz mojí mysli. Snad tento cíl i dodržím a výsledek bude nejenom pravdivý, ale nenudný (což v poslední době je u mě spíše výjimkou) a s trochou štěstí i čtivý.Nedávno do mého života opět vstoupilo něco nového, doposud neprozkoumaného. Osobně si myslím, že to v míře větší, nebo menší potkalo, i potká každého. Tentokrát je řeč o rozchodu. Tato událost vlastně nastartovala celou řadu menších, či větších změn, názorových pochodů a posunů. Je to již téměř celý měsíc, ale teprve teď jsem schopný (tedy si to myslím, opak může být pravdou) o tom racionálně přemýšlet, mluvit. Vlastně, možná je mi to i docela jedno. Předcházejících téměř deset měsíců bylo vesměs krásných, to nepopírám a snad ani nikdy nebudu. Na druhou stranu to, co následovalo mi přijde jako bezdůvodné mučení, které však přineslo i nějaké plody v podobě nových objevů, či spíše zjištění. Hned třetí den od, řekněme přelomového, 14. prosince mi ve sprše vlezla do hlavy docela zásadní myšlenka. I když přesnější by možná bylo napsat, že "něco mě donutilo otevřít oči a zvednout hlavu". Možná poprvé za svůj život jsem si uvědomil, jakými lidmi jsem obklopen, s kým chodíš do třídy, s kým sedím v lavici, či s kým si občas jenom tak píšu přes internet. Po dvou velmi špatných dnech, kdy jsem střídavě litoval toho, co se stalo a nevnímal okolí (většinou tedy obě činnosti najednou) se mi nálada nečekaně zlepšila. V posteli se mi místo slz smutku objevily slzy radosti a štěstí. Vždyť na světě přeci nejsem sám! Copak jsem všechny doteď považoval jenom za kus vosku? To snad ani není možné, jak sobecký jsem byl! Copak mamka je od toho, aby jenom vařila, žehlila a uklízela? A kamarádi ve škole slouží pouze k opisování úkolů, či testů? Ani omylem! Kdo si vás vyslechne v jakékoliv situaci lépe, než některý z rodičů? A kdo vás podrží, když jste na dně? Ano, opět rodiče a přátelé. Jak jsem byl slepý, jak jsem mohl přehlížet přátelé a upínat se jenom na jednu osobu? Docela se vám, kamarádi, divím, že na mě za tu dobu nezanevřeli. Děkuji vám. Tu pomyslnou díru v mém srdci se vám povedlo zaplnit dokonale. Katko, Deniso, Pavle, Honzo, Martine, Markéto, moc vám děkuji. Jak jsem jen mohl být tak slepý? Nikdo si snad nedokáže představit, jak v tu chvíli jsem byl šťastný.
Dny pomalu plynuly, přiblížil se Áves a poslední den ve škole. Bláhově jsem si myslel, že ranní předání vánočního dárku Lucii proběhne hladce. Omyl. Byl jsem odeslán do háje se slovy, že "sem hroznej". Tenkrát mi to na náladě moc nepřidalo, to mi věřte. Na druhou stranu - co jsem také čekal? Ovace? Uznání? Nebo alespoň úsměv, slovíčko vděku? Jak naivní to občas jsem. Sice mi to příjemné nebylo, ale v tu chvíli jsem předání dárku nechal plavat. Po hře na Ježíška v naší třídě (což bylo daleko příjemnější) se celá škola odebrala na již zmiňovaný Áves. K mému neštěstí jedno vystoupení měla připravené i třída, do které jsem ještě před nějakým časem chodil radši, nežli do své vlastní. Vzpomínky byly opět zpět, z veselého a ten den docela i ukecaného mě se rázem stalo opět to uzavřené a vlastně ani neexistující druhé já. To já, které mám tak nerad. Stav trval až do večera téhož dne, kdy se opět objevila osoba ochotná číst moje problémy, osoba, která mi dodala něco víc, než jen trošku sebevědomí. Někdo, kdo mi dodal naději, touhu přemoci svoje chutě, někdo kdo mi vysvětlil, že se nemá cenu dožadovat něčí pozornosti, když o to daná osoba nestojí. Děkuji ti, Deniso. A opět mi bylo fajn.
A dnes přišel další zlom. Virtuální rozhovor se samotou Lucií. Nazval bych to asi jako poslední kapku do přetečení poháru. Během rozhovoru jsem se dozvěděl, že jsem labilní, nedokáži naprosto nikdy nic pochopit, že si myslela, že se mnou může jednat jako s dospělým, ale spletla se, jestli občas přemýšlím nad tím, co píši. Všechno s takovou dávkou povýšenosti a nadřazenosti. Tohle já opravdu nemám zapotřebí. Pokud někomu po desíti měsících vztahu nestojím ani za pozdrav, natož pak za trošku úcty, nebo alespoň nepohrdání, nemá cenu se s tím člověkem zabývat. Mamka mi sice říkala, že za tím "nemám dělat tlustou čáru", ale to je jediné, co momentálně chci. Urážet se opravdu nenechám, protože i já jsem člověk, i já mám svoje potřeby, touhy a city. Nejsi to jediná ty, Lucie. Zkus si to někdy uvědomit.
Tak, to by bylo asi zhruba vše. Je čas přestat truchlit kvůli včerejšku, žít pro dnešek a těšit se na lepší zítřek, protože zítra na nás čekají naši nejbližší - kamarádi a rodina.
Autorem blogu je sedmnáctiletý student neratovického gymnázia, které navštěvuje šestým rokem. Zajímají ho počítače a vše s nimi spojené. Proto také píše tento blog, aby se mohl "vykecat", případně přispět nějakou radou ohledně PC.